V půl naší zemské pouti když se vkročí,
já octnul jsem se v tmavém, pustém lese,
neb cesta pravá zmizela mi s očí.
Ten popsati les, ruka má se třese:
tak divoký byl, drsný, v stálém šeru,
že vzpomínka naň nový strach mi nese!
Tak hořký, smrt že málem trpčí věru,
leč, chci-li dobro líčit z jeho středu,
co shled' jsem v jiném, vypovím, též směru.
Jak tam jsem přišel, říci nedovedu,
tak plný spánku byl jsem v oné chvíli,
když minul jsem se pravé cesty sledu.
Leč k patě vršku jak má noha pílí,
tam, tmavý tento údol kde se tratí,
jímž v srdce mé se tolik bázně chýlí:
Zřím do výše, jak vršku bedra šatí
té hvězdy paprsk, jejíž záře milá
vždy každou cestou jiné k cíli vrátí.
...
Ku cestě do lepší se vody noře,
člun mého ducha plachty natahuje,
za sebou nechav kruté ono moře.
O druhé říši, kde se očišťuje
duch člověka, já hodlám nyní pěti,
a odkud vstoupat v ráj se připravuje.
Zde poesii hleďte oživěti,
Vy Musy svaté, v tomto okamžení
jsem váš, ať Kalliope trochu vzletí.
Tím zvukem provázejíc moje pění,
jímž nešťastné ty straky polekané
víc nedoufaly ani v odpuštění.
Lesk safíru, jenž modrem sladkým plane,
v čistého vzduchu záři usmívá se
a ku prvnímu kruhu kolem kane...