V půl naší zemské pouti když se vkročí, 
já octnul jsem se v tmavém, pustém lese, 
neb cesta pravá zmizela mi s očí.       
            
Ten popsati les, ruka má se třese:
tak divoký byl, drsný, v stálém šeru,
že vzpomínka naň nový strach mi nese!
                   
Tak hořký, smrt že málem trpčí věru,
leč, chci-li dobro líčit z jeho středu,
co shled' jsem v jiném, vypovím, též směru.
                   
Jak tam jsem přišel, říci nedovedu, 
tak plný spánku byl jsem v oné chvíli, 
když minul jsem se pravé cesty sledu.
                   
Leč k patě vršku jak má noha pílí, 
tam, tmavý tento údol kde se tratí, 
jímž v srdce mé se tolik bázně chýlí:
                   
Zřím do výše, jak vršku bedra šatí 
té hvězdy paprsk, jejíž záře milá 
vždy každou cestou jiné k cíli vrátí.
...         
                    
Ku cestě do lepší se vody noře, 
člun mého ducha plachty natahuje, 
za sebou nechav kruté ono moře.
                   
O druhé říši, kde se očišťuje
duch člověka, já hodlám nyní pěti,
a odkud vstoupat v ráj se připravuje.
                   
Zde poesii hleďte oživěti,
Vy Musy svaté, v tomto okamžení 
jsem váš, ať Kalliope trochu vzletí.
                   
Tím zvukem provázejíc moje pění, 
jímž nešťastné ty straky polekané 
víc nedoufaly ani v odpuštění.
                   
Lesk safíru, jenž modrem sladkým plane, 
v čistého vzduchu záři usmívá se
a ku prvnímu kruhu kolem kane...